V košíku nemáte žádné položky.
Pizza je jedním z nejrozšířenějších a nejpopulárnějších pokrmů na světě, přičemž v průběhu let vzniklo množství regionálních variant, které se liší nejen vzhledem, ale i způsobem přípravy a použitými surovinami. Tento článek popisuje šest nejvýznamnějších a nejznámějších stylů pizzy, které se staly charakteristickými pro své oblasti původu. Každý z uvedených typů má specifickou historii, strukturu a chuťový profil. Společně tvoří pestrý obraz vývoje tohoto jídla napříč kontinenty i kulturami.
Neapolská pizza (Pizza Napoletana) je matkou všech pizz. Vznikla v Neapoli v 18. století jako jídlo chudých – rychlé, levné a s jednoduchými surovinami. Nejklasičtější varianta, Margherita, údajně vznikla roku 1889 na počest královny Markéty Savojské – barvy rajčat, mozzarelly a bazalky měly symbolizovat italskou vlajku.
Typická je tenké, měkké těsto s nadýchaným okrajem (cornicione), které se peče při velmi vysoké teplotě (až 480 °C) jen asi 90 sekund. Používají se kvalitní suroviny – rajčata San Marzano, mozzarella di bufala, olivový olej a čerstvá bazalka.
Newyorská pizza vznikla na začátku 20. století, kdy italští imigranti přenesli tradici pizzy do USA. Je přímým potomkem neapolské pizzy, ale přizpůsobila se americkému stylu – větší průměr, křupavější těsto a možnost jíst „na cestě“, složenou ve stylu „fold and go“.
Těsto bývá tenké a pružné, ale pevnější než u neapolské verze. Pizza se peče ve velkých kruhových pleších a prodává na jednotlivé „slices“. Tradiční verze má jednoduchou rajčatovou omáčku, mozzarellu a někdy i posypaný parmezán.
Detroitská pizza se zrodila v automobilovém Detroitu v 40. letech 20. století. Je čtvercová nebo obdélníková a peče se v ocelových pánvích, které původně sloužily k ukládání automobilových dílů – to dodává pizze charakteristický tvar i strukturu.
Těsto je silné, nadýchané, křupavé na spodní straně a na krajích často karamelizované díky sýru, který se sype až po okraj. Omáčka se často dává až nahoru na sýr, nikoli pod něj, což je známé jako „reverse layering“.
Pizza z Chicaga, známá jako „deep dish“, je téměř koláč než klasická pizza. Vznikla ve 40. letech a přisuzuje se pizzerii Uno. Těsto se vkládá do hluboké formy a stěny jsou vytaženy až nahoru, čímž vznikne „pizza dort“.
Uvnitř je vrstvený obsah – nejprve sýr, poté maso nebo zelenina, a nakonec hustá rajčatová omáčka. Výsledkem je silná pizza, kterou se nejde najíst rukou – vyžaduje nůž a vidličku.
Pinsa není úplně totéž co klasická řecká pizza, ale je často s ní spojována. Pochází z římského regionu a je inspirovaná starověkým římským chlebem. Slovo „pinsa“ vychází z latinského „pinsere“ – tedy mačkat či roztahovat.
Těsto se připravuje z kombinace více druhů mouky (pšeničné, rýžové, sójové) a díky vysoké hydrataci (více vody) je lehčí a lépe stravitelné. Typická je oválná forma a křupavý povrch s vláčným středem.
Sicilská pizza (Sfincione) je další variací s kořeny v Itálii, konkrétně na Sicílii. Tradičně se podávala hlavně o Vánocích nebo na Silvestra. Má silné, vláčné těsto podobné focaccie a typický obdélníkový tvar.
Na rozdíl od jiných pizz se
asto nepoužívá mozzarella, ale sýry jako caciocavallo nebo pecorino. Typické jsou také ančovičky, cibule a silná rajčatová omáčka. Tato pizza je bohatá, aromatická a plná chutí.
